Partneři
Abstrakty z konference POOHŘÍ (květen 2010)
Program konference
POOHŘÍ (Sídla – Správa – Společnost)
ABSTRAKTY
Čtvrtek 13. 5.
1. Ing. Jan Kerner (starosta Loun): úvodní slovo
2. PhDr. Jan Mareš, Ph.D. (SOkA Louny): Region Poohří
Zatímco z pohledu přírodních věd je definice regionu Poohří zřejmá, vědy společenské jsou v podstatně obtížnější situaci. Ačkoli v obou případech je základním východiskem zkoumání řeka Ohře, je zřejmé, že historie a příbuzné obory nejsou schopny přesného vymezení daného pojmu v geografickém slova smyslu a omezují se spíše na konstrukci fiktivního prostoru na základě historických a společenských kontextů. Morfologické rozmanitosti území, jímž řeka Ohře postupně protéká, odpovídá nemenší rozmanitost historická a kulturní. Historická příslušnost části horního toku řeky do svazku středověké Římské říše, jazykové a etnické hranice mezi Čechy a Němci, změny správní příslušnosti v rámci krajů a další historické proměny staví historika před otázku, zda vůbec lze a má smysl Poohří chápat jako celek.
Blok I
3. Bc. Martin Volf (ÚAPPSZČ Most): Dvůr Himlštejn na Karlovarsku
Zřícenina hradu Himlštejn spolu se stejnojmenným hospodářským dvorem, který bude tématem příspěvku, stojí na temeni prudkého svahu nad tokem střední Ohře severně od Stráže nad Ohří na Karlovarsku. Objekt nepochybně středověkého stáří byl soustavně obhospodařován až do odsunu německého obyvatelstva v roce 1945, postupně byl obýván pouze příležitostně, a od 60. let 20. století postupně zaniká. Od 80. let je zánik této stavební památky odborně (archeologicky a stavebně historicky) sledován a předkládaný příspěvek shrnuje dosavadní poznatky k jeho vzniku a vývoji. Pramennou základnu tvoří především bohatá kolekce pozdně středověké a raně novověké keramiky získané sběrem v troskách objektu. Cílem práce je pak zasadit himlštejnský dvůr do interdisciplinárního sídelně historického kontextu.
4. Zdeněk Plaček (LenOS Lenešice): Sakrální stavby v krajině
Pro českou krajinu jsou typické pole oddělená remízami a v nich zasazenými malými sídly.
Nejvyšším bodem každého sídla většinou bývá kostel. Na křižovatkách objevíme množství křížů či božích muk. Tyto stavby spojovaly obyvatele s krajinou. Kříže, Boží muka, kaple a kapličky plní též roli orientační. Záchrana těchto památek by měla sledovat i jejich využití. Lenešický okrašlovací spolek zachraňuje kostel sv. Šimona a Judy v Lenešicích - těžce narušenou památku. Věž kostela se zřítila v červenci roku 2008.
5. Bc. Miroslav Černý (Sdružení pro Podlesí Jimlín): Urbanistický vývoj obce Zeměchy v okrese Louny
Obec Zeměchy leží 5 km jihovýchodně od města Louny v místě, kde se mění charakter krajiny Oharské nížiny v pahorkatinu Džbánu (Podlesí). Svým vzhledem se katastr Zeměch blíží více k rázu nížiny. Reliéf je mírně zvlněný. Nadmořská výška se pohybuje kolem 250 m. n. m. Doklady o osídlení katastru Zeměch pochází již z neolitu. Velice problematické je datování vzniku středověkého jádra současné obce. Archivní prameny udávají rok 1354. Archeologický nález učiněný náhodně v roce 2004 ukazuje na existenci o tři století delší.
Blok II
6. Mgr. Jaroslav Havrlant (OM Louny): Přehled církevní správy v severozápadních Čechách
Příspěvek hodlá přiblížit vývoj církevní správy někdejšího žateckého arcijáhenství s přihlédnutím na žatecký děkanát. Bohužel nebylo možné historii dovést do současnosti, a proto bude těžiště příspěvku ve středověku a raném novověku. Zaměříme se zejména na stručný přehled a specifika farní organizace, ale měl by být naznačen také klášterní či přesněji řeholní správní systém. Pobělohorské rozdělení do vikariátů a začlenění Žatecka do litoměřické diecéze bude již představeno velmi stručně.
7. PhDr. MgA. Josef Záruba-Pfeffermann, Ph.D. (FF UK Praha): Okruh nástěnných maleb ve Slavětíně a jejich vztah ke dvorskému umění
Do souvislosti s nástěnnými malbami ve Slavětíně lze uvést soubor památek, jež jsou technikou, slohem i kompozičními schématy jednotlivých vzorů silně závislé na dvorském umění sedmdesátých let, přesto však mají spíše lokální charakter (Slavětín, Dobroměřice, Radonice, Židovice, Bedřichův Světec, dřevěná relikviářová schrána s malovaným pašijovým cyklem z Musea für Kunstgewerbe ve Frankfurtu nad Mohanem) Je pravděpodobné, že se Mistr slavětínských maleb školil v některé pražské dílně. Malby jsou ale zároveň místně ukotveny dalšími nástěnnými malbami téže dílny v bezprostředním okolí a navazují na pozdější lokální tvorbu reprezentovanou oltářem ze Slavětína (před 1450). Můžeme předpokládat, že autorem je malíř vyškolený v Praze. Jeho tvorba představuje významný vývojový článek spojující elitní umění dvora s regionálními centry patnáctého století. Čelné místo zaujímá nástěnná malba Svátečního Krista ve Slavětíně, která je stěžejním dílem tohoto námětu v evropském kontextu a představuje důležitý doklad pozdně středověkého zobecnění a aktualizace křesťanské víry.
8. Mgr. Andrea Janderová (SOA Praha): Křížovníci s červenou hvězdou v Litoměřicích a Mostě do roku 1526
Úvodem příspěvku stručně zmíním příslušné prameny a literaturu. Poté následuje krátký exkurz do obecného postavení a správy špitálů jako institucí středověké křesťanské charity, doložených příklady z křížovnických špitálů. Dále se věnuji konkrétním křížovnickým špitálům v Litoměřicích a Mostě včetně jejich majetkového nadání, sporů a představených. Druhá část příspěvku je zaměřena na oblast duchovní správy. V obou městech získal řád také podací právo ke kostelům – ke kostelu Panny Marie v Litoměřicích a kostelu sv. Václava v Mostě (sleduji předání kostelů křížovnickému řádu, jejich hospodářská zázemí, křížovnické faráře a otázku, zda byla nadání obou institucí spravována společně nebo měly kostely i špitály vlastní majetek).
Blok III
9. Mgr. Michal Novotný (NTM Praha): Mates Šlik (†1487), pán z Holíče a Lokte
Jméno šlikovského rodu je známé téměř každému. Osobnost Jáchyma Ondřeja Šlika a fenomén šlikovského tolaru jsou všeobecně známy. Naproti tomu nejstarší historie rodu spojená s chebským měšťanem Jindřichem Šlikem a jeho dvěma syny Kašparem († 1449) a Matesem († 1487) již tak známá není. Zatímco Kašpar Šlik se proslavil zejména skvělou dvorskou službou, v jejímž rámci jako první laik dosáhl postu kancléře římského císaře, který si udržel hned za tří z nich: Zikmunda Lucemburského, Albrechta a Fridricha Habsburských. Jeho mladší bratr Mates Šlik byl „pouze“ radou saského vévody. Zatímco se Kašpar Šlik stal inspirací humanistického básníka Eneáše Silvia Piccolominiho, který ho pravděpodobně zvěčnil v milostném díle nazvaném O dvou milencích, a plnil čestná místa řady soudobých kronik. Jeho mladší bratr Mates zůstal tehdejšími autory téměř nepovšimnut. Zatímco po kancléři Kašparu Šlikovi zůstaly stopy v řadě říšských listin, nalezneme stopy po Matesovi převážně v aktech chebského a loketského purkrabského úřadu. Význam obou bratří se ale vyrovnává v jedné zásluze. Zatímco Kašparu Šlikovi vděčil rod za vzestup z měšťanských kruhů do stavu říšských hrabat a za zisk významného nemovitého majetku, vděčí Šlikové právě Matesu Šlikovi jednak za pokračování rodu, jednak za udržení majetkových zisků, zejména na Loketsku. Nakolik bylo Matesovo úsilí o udržení vydobytých pozic rodu po smrti bratra náročné bude předmětem mého referátu.
10. prof. PhDr. Pavel Kalina, CSc. (ČVUT Praha): Benedikt Ried a problém „mizejícího architekta“ v dějinách
Jméno Benedikta Rieda ve spojitosti s městem Louny zažilo přinejmenším dva pozoruhodné příběhy. Prvním byl ve druhé 19. a na začátku 20. století spor o „Beneše z Loun“, tedy spor, zda byl mistr Benedikt českého či německého původu. Druhým příběhem pak bylo zpochybnění a následné potvrzení Benediktova autorství kostela sv. Mikuláše ve druhé polovině 20. a na začátku 21. století. V obou případech byl spor založen na odlišném čtení pramenů, které byly k dispozici. V mém příspěvku se chci zaměřit na problém autorství. Za celým sporem totiž stojí odlišný význam, jaký dáváme pojmu „architekt“ dnes, a jaký mu byl přičítán dříve, resp. absence tohoto pojmu v předmoderním či „předrenesančním“ myšlení. Pojem „architekt“ má totiž smysl pouze pro čtenáře Vitruvia, Albertiho a dalších autorů traktátové literatury, věnované architektuře. Bez této literatury jde o pojem, jemuž v realitě předmoderní společnost jen velmi přibližně odpovídal termín Baumeister. Lze samozřejmě uvažovat i o tom, že podobně problematická je konstrukce etnicity, pokud ji zpětně promítáme do doby, která tento moderní pojem nesdílela.
11. Mgr. Milena Bílková, Th.D. (MM Kadaň): Epitaf důlního podnikatele Christopha Meynera († 1573) v klášteře kadaňských františkánů.
V lodi františkánského klášterního kostela Čtrnácti sv. Pomocníků v Kadani se nachází kamenný epitaf Christopha Meynera datovaný rokem 1573. Masivní opuková deska je zdobena dvěma figurálními reliéfy, které obíhá identifikační nápis. V horní části je zobrazeno Vzkříšení Lazara, v dolní pak podobizna donátora klečícího před krucifixem. Umělecká kvalita reliéfů je v porovnání se soudobou renesanční tvorbou nízká. Epitaf je ale zajímavý z jiného důvodu - jako hmotný pramen vypovídá o náboženských poměrech česko-saského pomezí 2. poloviny 16. století.
Blok IV
12. Mgr. Martin Myšička (SOkA Most): Pečetě lounských cechů
Příspěvek se zabývá sfragistikou lounských cechů. Základní materiál tvoří cechovní typáře a pečetě dochované od 16. do první poloviny 19. století. Příspěvek je zaměřen především na cechovní symboliku, tj. obraz v pečetním poli, ale všímá si též dalších vlastností pečetí i pečetidel, jako jsou texty, materiál, forma nebo způsob připevnění.
13. PhDr. Karel Mareš (Gymnázium Louny): Staré tisky a jejich majitelé v knihovně kláštera v Dolním Ročově
Příspěvek sleduje zajímavé tisky z knihovního fondu a jejich majitele. Snaží se ukázat i cesty, jimiž se některé knihy do knihovny dostaly, a vliv historických okolností. Fond dnes podává nejen ukázky starých tisků, ale také umožňuje utvořit si představu o úrovni vzdělanosti regionálního barokního duchovního centra.
14. PhDr. Dagmar Štefancová (NM-ČMH Praha): Poohří v hudební sbírce Ondřeje Horníka
Hudební sbírka Ondřeje Horníka (1864–1917) zahrnuje zhruba 15 000 rukopisných a tištěných hudebnin především z 18. a 19. století, které pocházejí z více než 150 českých, moravských i zahraničních lokalit. Příspěvek si všímá souvislostí mezi sbírkotvornými aktivitami Musea Království českého v Praze a činností Ondřeje Horníka a stručně zmiňuje osudy sbírky po Horníkově smrti. Ve srovnání s ostatními kraji a oblastmi, zastoupenými v této sbírce, je vymezeno šest lokalit z Poohří: Cítoliby, Liběšice, Louny, Peruc, Ředhošť a Veclov. S výjimkou Cítolib jsou jednotlivé celky historicky a muzikologicky charakterizovány a zachovaný repertoár vsazen do širšího kontextu. Podrobný pohled na provenienční znaky hudebnin včetně výzkumu papíru upřesňuje jejich původ.
Pátek 14. 5.
Blok V
15. PhDr. Martin Vostřel (OM Louny): Průmysl v Lounech na přelomu 19. a 20. století
Poslední desetiletí monarchie znamenala pro Louny dobu velkého rozvoje. Město se změnilo z agrárního městečka na regionální agrárně-průmyslové centrum oblasti. Základním předpokladem bylo napojení Loun na pražsko–duchcovskou dráhu a vybudování nových podniků – cukrovarů, železničních dílen a schwarzenberského pivovaru. Mimo tyto známé podniky se v Lounech prosadili i jednotlivci. Hlaváčkova harmonika, lounské perleťářství nebo obuvnický závod Rittich a Veps překročily svým významem nejen regionální úroveň, ale zásobovaly svojí produkcí celou monarchii a odbytiště si nalezly v dalších zemích.
16. Petra Paterová (NA Praha): Obec Chroustovice aneb spolek pro pobavení těla i ducha
Příspěvek bude zaměřen přímo na spolek „Obec Chroustovice“ a bude tedy pominut obecný vývoj spolkového života v Lounech na konci 19. století. Nejprve bude zmíněna pramenná a literární základna k danému tématu. Následně bude promluveno o vzniku spolku, o některých jeho významných členech, jeho činnosti a vlivu, který měl na život v Lounech. Vše by mělo být doprovázeno ukázkami ilustrací a citací ze spolkové kroniky.
17. PhDr. Bohumír Roedl (SOkA Louny): Historik Loun Kamil Linhart
Kamil Linhart (1887–1951) byl významný lounský historik a pedagog. Poté, co vystudoval českou Karlo–Ferdinandovu univerzitu, přišel v roce 1914 do Loun. S několika přestávkami zde prožil celý zbývající život. Od uvedeného roku učil na lounské reálce dějepis a zeměpis, v letech 1941–1948 byl jejím ředitelem. Významně se zasloužil o rozvoj místního muzea, jehož byl správcem, zároveň se stal okresním konzervátorem. Součástí muzea byl městský archiv, z jehož písemností Linhart čerpal informace pro své historické studie. Byl komplexním historikem. Jeho badatelský zájem sahal od husitských dob prakticky až k současnosti, orientoval se v problematice dějin umění i v archeologii. Napsal první moderní dějiny Loun a mnoho dalších studií, na které mohlo budoucí regionální dějepisectví navázat.
Blok VI
18. Mgr. Daniela Linková (OM Litoměřice): Historie a zhodnocení uměleckohistorického významu lounského hřbitova u kostela Čtrnácti sv. pomocníků
Lounský hřbitov Čtrnácti sv. pomocníků se nachází na západním předměstí Loun. Místo se jako hřbitov poprvé využilo při morových epidemiích v roce 1680 a 1714. V letech 1714–1718 se zde vystavěl kostel Čtrnácti sv. pomocníků a prostor kolem něj začal sloužit jako běžný hřbitov. Na konci 19. století, kdy hřbitov přestal svou kapacitou dostačovat, město přistoupilo ke zřízení nového velkého městského hřbitova; zde se ale pohřbívalo nadále. Pohřbívání mrtvých těl definitivně z hygienických důvodů skončilo, když hřbitov obklopila na konci 70. let 20. století nová panelová výstavba. Dnes je možné pouze uložit urnu do stávajících hrobů.
Ač se zde pohřbívalo již od 17. století, dnes na hřbitově najdeme převážně náhrobky z 2. poloviny 19. století a z 20. století. Nachází se zde značné množství pískovcových náhrobků od lounských kameníků, z nichž nejvýznamnější jsou od kameníka E. Mejtského a jeho zetě A. Vytvara. Stav náhrobků není ideální, podléhají postupné destrukci i občasnému vandalismu. Žádný z náhrobků není bohužel památkově chráněn.
19. Mgr. Jiří Bureš (NPÚ ÚOP Ústí nad Labem): Vitráže v severozápadních Čechách
Dosud opomíjenými památkami jsou vitrajové okenní výplně tvořící nedílnou součást mnoha sakrálních interiérů. Odborná veřejnost počínaje M. Dvořákem novodobou tvorbu vitrají 19. a 20. st. degradovala na neoriginální práci vytvářenou dle vzorníků. Hodnota fondu těchto památek však vzrůstá přímo úměrně patině jejich stáří a zmenšujícímu se rozsahu tohoto fondu. V čs. zemích dosud nebyla provedena souhrnná evidence novodobých vitrají. Vitraj je mnohovrstevnatým hmotným pramenem, který je možno hodnotit jako produkt uměleckého sklářství, ale také z hlediska ikonografie, epigrafiky nebo heraldiky. Nejrozsáhlejším souborem vitrají Lounského regionu jsou vitraje děkanského chrámu Nanebevzetí P. Marie v Žatci. Nejhodnotnější práce pak představují vitraje chrámu sv. Mikuláše v Lounech, na jejichž tvorbě se podílel K. Hilbert, J. Koehler nebo C. Bouda.
20. doc. PhDr. David Papajík, Ph.D. (FF UP Olomouc): Toužetínský pán Jan ze Sovince a z Doubravice († 1580) a jeho osudy
Autor ve svém příspěvku sleduje životní osudy posledního příslušníka významného šlechtického rodu z Moravy, pánů ze Sovince, Jana, který v letech 1554-1580 vlastnil panství Toužetín na Lounsku. Jan ze Sovince se v tomto regionu proslavil některými nepěknými činy, které referent také připomene.
Blok VII
21. Bc. Pavel Dohnal (Sokolov): Integrace Falknova nad Ohří do Československého státu
Příspěvek se soustředí na prvorepublikový Falknov nad Ohří (dnešní Sokolov) především v období od října 1918 do roku 1923. Jako jedno z mnoha okresních měst severozápadu Čech nabízí Falknov/Sokolov užitečný podklad pro demonstraci řady témat: např. vztahu státní správy a samosprávy v rovině právní, finanční i symbolické; kooperace/negace obou národních komunit (tedy české a německé) - mimo jiné i v rámci "boje o veřejný prostor"; případně rovněž reakce obyvatelstva (a jeho představitelů) na stěžejní okamžiky sledovaného období (4. březen 1919, rozpad sociální demokracie, mobilizace 1921 atd.).
22. Bc. Ondřej Hladík (KDH VS ČR Praha): Justiční statek Mlékojedy 1946–1952
Po skončení druhé světové války se ministerstvo spravedlnosti rozhodlo navázat na dobré zkušenosti s převýchovou vězňů pomocí zemědělských prací. Proto začala vězeňská správa krátce po skončení války přebírat hospodářské usedlosti podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Prvním hospodářstvím převzatým za účelem zřízení justičního statku byly dne 22. 9. 1945 Mlékojedy u Litoměřic. Personálně zajišťoval chod jeden příslušník Sboru uniformované vězeňské stráže (SVS) ve funkci vedoucího a jeho zástupce. Další dozorci byli přidělováni jako pomocné síly na dobu několika měsíců. Činnost statků byla ukončena rámci sovětizace vězeňství na počátku 50. let 20 století. K 1. 1. 1953 jej proto převzalo místní Jednotné zemědělské družstvo.
23. PhDr. Jiří Matyáš (RM Žatec): Správní reforma roku 1960 a vznik „velkého“ okresu Louny
Správní reforma, která byla pro veřejnost oficiálně odstartovaná zákonem č. 36/1960 Sb., vytvořila „velký“ okres Louny, který vznikl na území dosavadních okresů Louny, Žatec a větší části okresu Podbořany. I když byla reforma spojena s velkými očekáváními, především na úseku správní a hospodářské decentralizace, její přijetí bylo na většině území nového okresu rozpačité. Příspěvek se zamýšlí nad tím, kdo vlastně v roce 1959 rozhodl o podobě lounského okresu, zejména o jeho hranicích a sídle, a jakými argumenty bylo toto rozhodování podepřeno.