Partneři
Abstrakty z konference POOHŘÍ 2 (Žatec 2011)
POOHŘÍ 2. – Památky a společnost
konference pořádaná u příležitosti 50. výročí prohlášení Žatce městskou památkovou rezervací
Žatec, 8. a 9. září 2011
ABSTRAKTY (řazeno abecedně):
Mgr. Tomáš Brož – Mgr. Jaroslav Skopec (NPÚ – Územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem): Středověká sakrální architektura Poohří
Z hlediska poznání stavebního fondu středověké sakrální architektury představuje oblast Poohří dosud nepříliš probádané území. V posledních pěti letech sem proto byla směřována pozornost pracovníků NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem – v rámci výzkumného úkolu č. 303 Ministerstva kultury proběhla podrobná dokumentace těchto staveb spočívající především v provedení jejich zaměření, sejmutí profilů, dokumentace hodnotných prvků a součástí staveb a podrobné fotodokumentaci. Cílem příspěvku je seznámit s těmito stavbami a s novými poznatky a zajímavostmi učiněnými v rámci dokumentace.
Mgr. Jiří Bureš (Muzeum města Duchcova – NPÚ - Územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem): Cihelny, vápenky a jejich relikty v krajině Poohří
Problematika ochrany stavebních památek technického charakteru stála do nedávné doby na samém okraji zájmu památkové péče. Oblast Poohří je na území Ústeckého kraje na technické památky velmi bohatá, přestože se jedná o region zemědělského charakteru. Řada technických památek se však v současné době nachází v zánikovém horizontu a nevratně uniká možnost jejich dokumentace. Do souboru těchto památek patří i stavby pecí určených k pálení cihel nebo vápna. Vývoj typologie pecí směřoval od zemních pecí k pecím komorovým, později k pecím se zvratným vyhříváním. Revoluční změnou byl přechod ke kruhovým pecím s kontinuálním provozem. V oblasti Poohří nalézáme několik kvalitních ukázek technologického vývoje těchto pecí, do období 19. st. lze zahrnout torzálně dochovanou vápenku v obci Kovářská (CV) nebo cihlářskou pec v Hnojnicích (LN). Vzhledem ke zrušení řady cihelen a rychlému úbytku fondu historických pecí jsou dnes vzácnými i mladší pece kruhové, kvalitně dochované kruhovky se nacházejí v Mšeném-lázních a Kostelci nad Ohří (LT). Jen v průběhu roku 2010 částečně zanikly areály cihelen včetně kruhových pecí v Rochově (LT) a Tuchořicích (LN). Z řady dříve zaniklých výrobních areálů cihelen a vápenek jsou dnes dochované pouze relikty komínových těles obklopené rozvalinami, které převrstvuje industriální příroda a které vytvářejí specifickou součást soudobé krajiny.
Mgr. Petr Čech (Archeologický ústav AV ČR v Praze – pracoviště Žatec): Archeologická zjištění o objektu renesanční sladovny č.p. 356, Masarykova ul., Žatec
Archeologický výzkum objektu sladovny z 2. poloviny 16. století (umístění), vrcholně středověké pivovarnictví a sladovnictví.
Mgr. Miroslav Černý (Občanské sdružení pro L.R.K. Podlesí Jimlín): Vesnické stavby Podlesí a jejich základní problematika
Jižně od středního toku řeky Ohře se vypíná pahorkatina Džbánu (Podlesí), která je přirozenou rozvodnicí oharského povodí. Doprovází řeku asi po třicet pět kilometrů jejího toku. Oblast pahorkatiny byla po celou dobu existence Českého státu rozdělena do několika správních celků, ať se jedná o správu okresů, krajů nebo pověřených měst. Vývoj osídlení celé pahorkatiny se jeví jako velice chaotický a nepřehledný. Hlavně z tohoto důvodu je také vědecky přehlížený a veřejnosti neznámý. To však nic nemění na tom, že je velice zajímavý a jeho zkoumání přináší cenná zjištění. K četným zajímavostem Podlesí patří i vesnické stavby (lidová architektura), která v této oblasti nebyla nikdy systematicky zkoumána. Tento příspěvek je pokusem o nápravu současného stavu. Vznikl jako výsledek zběžného terénního průzkumu z let 2008-2011. Stručně seznámí posluchače se stavebními technologiemi zjištěných staveb a oblastmi jejich rozšíření.
Ota Halama, Th.D. (ETF UK v Praze): Žatečtí rodáci v pražské bouři 1524 – Havel Cahera a spol.
V průběhu dvacátých let 16. století zasáhli významně do pražských událostí tři žatečtí rodáci: mistr Havel Cahera, kněz Martin Žatecký a Matěj Poustevník. Jejich zpočátku víceméně shodný postup ve prospěch reforem utrakvismu postupně ztroskotal v časech tzv. pražské bouře 1524. Martin a Matěj podlehli, Cahera si díky změně postojů své postavení uchoval až do zásahu Ferdinanda I. roku 1529. Jaký byl průběh jejich vystoupení a jakou roli hrálo jejich rodiště při formování vlastních názorů se referát pokusí odpovědět.
ThLic. Jaroslav Havrlant (Oblastní muzeum v Lounech): Příspěvek k fenoménu žateckých kostelů
V Žatci postupně vzniklo nejméně 23 kostelů a kaplí. Z nich do dnešní doby stojí pouze šest. Proč Žatec potřeboval tolik křesťanských svatyní? Jaká byla jejich funkce? Kde stály a jak zanikly? To budou otázky, na které se pokusím odpovědět.
PhDr. Ondřej Hladík (Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR v Praze): Hrad Loket – přeměna okresní soudní věznice v památkový objekt
V regionu Poohří se nachází celá řada památkových objektů. Hrad Loket, stojící na vysoké skále nad řekou, patří jak z důvodu významných dějinných událostí, tak i kvůli své malebnosti, k nejvýznamnějším z nich. Tato důležitá královská pohraniční pevnost a později šlechtické sídlo spojené mimo jiné s rodem Šliků z Holíče prožila nejen období rozkvětu, ale i staletí úpadku, která se neblaze podepsala i na jeho dnešní podobě. Význam hradu v 18. století výrazně poklesl, což byl nakonec jeden z důvodů vedoucích k jeho proměně ve věznici. Současně se zřízením ústavu určeného k výkonu trestu sice proběhly částečně pozitivní stavební zásahy, jež zabránily chátrání celého areálu, zároveň však došlo k poškození či přímo zničení cenných historických objektů. Zmíněnému účelu pak sloužil hrad po celé 19. a první polovinu 20. století, kdy se představitelům města Lokte podařilo dojednat zrušení věznice, načež v jejích prostorách došlo ke zřízení okresního muzea a hrad se konečně dočkal kýžené pozornosti památkářů.
prof. PhDr. Pavel Kalina, CSc. (ČVUT Praha): Princip kontinuace a dilatace v děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Žatci
Prohlášení Žatce městskou památkovou rezervací vybízí ke kladení otázek po širším významu a celkovém kontextu zdejší architektury. V tomto příspěvku si chci položit dvě otázky. Za prvé, proč byl děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž je patrně nejvýznamnější památkou Žatce, postaven v té podobě, v jaké ho známe. Za druhé, proč byla tato významná památka moderní literaturou dlouhou dobu částečně přehlížena. Pokud jde o základní charakteristiku stavby, pak postulovat jako typ kostela „síňové trojlodí“ je ve skutečnosti příliš obecné, protože uvnitř tohoto typu existuje řada možných variant řešení půdorysu, podpor i kleneb. Většina staveb, které se v novější literatuře se žateckým kostelem srovnávají, se od něj ve skutečnosti natolik liší, že je vůbec nemá cenu uvádět společně. Významnou roli v jeho genezi mohla hrát např. tradice vestfálských halových kostelů. Žatečtí měšťané určité měli nadregionální kontakty a neměli problém domluvit se v německojazyčných oblastech. Další významný rys žateckého kostela, začlenění staršího zdiva do západního masivu stavby, najdeme v různé podobě na řadě středověkých památek. Příkladem může být dóm v Trevíru, v jehož rozměrech je dodnes zakódována rozměrovost římské baziliky. Již dříve jsem tento postup, jenž zpravidla kombinuje převzetí starších prvků s rozšířením prostoru kostela, popsal jako princip kontinuace, spojený s principem dilatace, tedy změny v měřítku nově budované architektury. Princip převzetí starší stavby, její začlenění do nové a následné rozšíření může být přirovnán ke kompozičním postupům středověké literatury. Nabízí se příklad enigmatického vztahu německy psané skladby Ackermann aus Böhmen a česky psaného Tkadlečka. Dále se můžeme ptát, proč byl pro kostel zvolen tento půdorys, a proč byl kostel postaven v této velikosti. Důvodem patrně nebyly požadavky na vnitřní prostor. Důvodem bylo uspokojení poptávky po zřizování vedlejších oltářů. Poslední otázkou, která se nutně nabízí, je otázka proč byla kostelu tohoto významu v literatuře 20. století věnována tak malá pozornost. Důvodem může být skutečnost, že Žatec byl v novějších dějinách osídlen převážně Němci. Zřejmě proto zařadil Václav Mencl na začátek svého díla o české architektuře doby lucemburské (1948) kostel sv. Jakuba v Kutné Hoře, která v té době byla již etnicky česká. Můžeme tedy skončit konstatováním, že dějiny architektury jsou vždy závislé na dobových preferencích, a teprve jejich kritické zhodnocení umožňuje dobrat se aspoň relativně „objektivního“ obrazu minulosti.
PhDr. Viktor Kovařík (NPÚ – Ústřední pracoviště v Praze): Zaniklé či torzálně dochované mariánské, trojiční a další světecké sloupy v Poohří
V Poohří se především na území dnešních okresů Chomutov, Louny a Litoměřice nalézá množství drobných památek sakrálního charakteru podstatně dotvářejících obraz zdejší krajiny. Řada dalších památek se však do současnosti z různých důvodů bohužel nedochovala a krajina utvářená po staletí našimi předky tak bez nich není úplná. V archivech však po těchto drobných památkách často zůstaly konkrétní zmínky a jejich podobu lze někdy určit z historické fotodokumentace. Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře se v řadě případů též do současnosti dochovaly v torzální podobě, která do jisté míry v některých případech umožňuje i jejich případnou obnovu a rehabilitaci. V rámci příspěvku budou zmíněny např. nedochované či torzálně dochované mariánské, trojiční a další světecké sloupy v okolí Klášterce nad Ohří (např. v Čachovicích, Černýši, Krásném Dvorečku, Mikulovicích, Okounově, Šumné a Tušimicích), v Kadani, v Žatci i jinde. Tyto pozapomenuté památky budou stručně představeny na základě archivních dokumentů a na historických snímcích pocházejících ze sbírek různých institucí.
Mgr. Martin Krsek (Muzeum města Ústí nad Labem): Schlaraffia Saazia – žatecká říše chmele a humoru
Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jeho členové se honosí zvláštními tituly, oblékají do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z tohoto popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického asi jako Svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného recesistického spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, by se takového srovnání od srdce zasmáli. Schlaraffové jsou totiž rytíři umění a humoru, hospoda je jejich hradem a šaškovská čepice helmicí. Na svých setkáních vzývají jako božstvo víra, jemuž říkají Uhu. Mají vlastní letopočet a právě letos píší anno Uhui 152, tedy 152 první rok výra počítaný od založení první říše Praga. Domlouvají vlastním jazykem tzv. schlaraffickou latinou, což je upravená němčina. Členové se oslovují zásadně svými vtipnými rytířskými tituly a vzájemně se vyznamenávají různými řády. Být schlaraffou znamenalo kdysi ve společenském žebříčku velkou čest. Šlo v podstatě o elitní společenské kluby. Sedm svých říší měla Schlraffia i v Ústeckém kraji. Jednou z nich byla i Saazia. Vznikla v roce sovy 30, tedy roku 1889, ovšem už devět let na to její aktivita utichla a
byla ze seznamu říší vymazána. Teprve roku 1932 se podařilo obnovit činnost spolku. Mezi jeho členy figurovali místní pěstitelé a obchodníci s chmelem, bankovní ředitelé, lékaři, advokáti. Ovšem nacisté toto hnutí zakázali a po odsunu českých Němců je už neměl kdo obnovit.
Mgr. Hana Lencová (FF UJEP v Ústí nad Labem): Odměna čsl. úřadů za věrnost republice. Osud Antonína Dembického v poválečné republice
Rok 1945 neznamenal pouze konec 2. světové války v Evropě a porážku nacistického Německa, ale také se v tomtéž roce začala psát nová kapitola čsl. dějin. Po celou dobu trvání válečných bojů se jak zahraniční, tak i domácí odboj zabýval otázkou dalšího pokračování společného soužití Čechů a Němců v jednom státě. Vývoj válečných událostí nakonec ukázal nemožnost jakéhokoliv dalšího soužití obou národností ve společné republice. Prvním krokem k vyřešení tohoto problému bylo vydání prezidentského dekretu č. 33, na jehož základě všichni obyvatelé německé národnosti (popř. maďarské) přišli o československé občanství. Stejných obyvatel se také týkaly další dekrety, které se zabývaly majetkově-právními vztahy. V souvislosti s těmito dekrety čsl. Němci pozbyli právo disponovat svým majetkem. Političtí činitelé si byli vědomi toho, že je nutné z platnosti výše zmíněných dekretů vyjmout ty jedince, kteří se neprovinili vůči čsl. zákonům a zapojili se do osvobozeneckých bojů. Tito tzv. antifašisté ačkoliv měli být za své zásluhy ochráněni před uplatňováním protiněmeckých opatření, realita byla značně odlišná, o čemž nás může přesvědčit mezi jinými i případ JUDr. Antonína Dembického z Velké Chmelištné (okr. Podbořany).
Mgr. Daniela Linková (Oblastní muzeum Litoměřice): Vývoj pohřbívání v Lounech a lounské hřbitovní náhrobky
Příspěvek je zaměřený na historii jednotlivých lounských hřbitovů (především hřbitov u kostela sv. Petra, u kostela sv. Mikuláše, u Matky Boží, starý židovský hřbitov v Mělcích, nový židovský hřbitov, hřbitov u Čtrnácti sv. pomocníků a nový městský hřbitov) od středověku do současnosti. Pozornost je věnována také lounským nejzajímavějším dochovaným hřbitovním náhrobkům (a jejich tvůrcům) i osudu náhrobků ze zrušených lounských hřbitovů.
PhDr. Jan Mareš, Ph.D. (Státní okresní archiv Louny): Historická evidence drobných sakrálních památek Podbořanska, Žatecka a Lounska
Množství drobných sakrálních památek (kaple, sochy, kříže), vyrůstajících po generace v kulturní krajině středoevropského prostoru, je paradoxně v době maximálního hmotného vzestupu společnosti během posledních desetiletí ohroženo ztrátou svých původních funkcí, a tím také smyslu existence. Evidence těchto dnes již zčásti zaniklých artefaktů je nezbytnou podmínkou pro docenění jejich významu a podkladem pro jejich ochranu. Cílem příspěvku je proto upozornění na dochované písemné prameny v archivech farností lounského okresu, které skrývají množství cenných informací k danému tématu. Kromě obligátních soupisů od roku 1835 jsou to zejména farní pamětní knihy, cenná data se ale mnohdy skrývají i v dalších částech registratur farních archivů. Přehled těchto podkladů může posloužit jako podnět pro další regionální bádání a přispět ke zkvalitnění památkové péče v regionu těžce poškozeném událostmi druhé poloviny 20. století.
PhDr. Jiří Matyáš (Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci): Historické pozadí prohlášení Žatce městskou památkovou rezervací
Městská památková rezervace Žatec, prohlášená výnosem Ministerstva školství a kultury 31. srpna 1961, patřila do první vlny městských památkových rezervací vyhlášených podle nového zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách (spolu s Jindřichovým Hradcem, Kutnou Horou, Slavonicemi a Táborem). Vyhlášení proběhlo po pečlivém odborném průzkumu uměleckohistorických a architektonických kvalit středu města na konci 50. let. V té době se však již začalo projevovat zanedbávání bytového fondu historické části města započatého za druhé světové války a pokračujícího i po ní a zároveň neschopnost stavební výroby sešněrované plánovaným hospodářstvím adekvátně reagovat na specifické potřeby obnovy památkových objektů v Žatci. Tehdejší politická reprezentace města vyhlášení památkové rezervace podporovala, neboť si od něj slibovala zvrat na poli údržby a obnovy památkového fondu města a přísun nových finančních prostředků a stavebních kapacit v jeho prospěch.
Mgr. Lucie Radová (NPÚ – Územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem): MPR Žatec 1961 – 2011: Co jsme (ne)dokázali
Cílem příspěvku je zhodnotit současný stav městské památkové rezervace a jeho příčiny a to jak z hlediska stavebního fondu tak i veřejných městských prostorů.
PhDr. Vladislav Razím (NPÚ - Územní odborné pracoviště středních Čech v Praze): Městské opevnění v rámci MPR Žatec
Pozůstatky městského opevnění představují jednu z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších památek v MPR. Dlouhý vývoj hradeb, navazující na opevnění raně středověkého centrálního hradu, a některé dochované části z nich činí jednu z předních památek fortifikačního stavitelství v ČR. Skládají se z částí, jež jsou denně všem "na očích", také ale z částí, jež jsou zcela skryty zrakům Žatečanů i turistů. Referát podává přehled péče o městské opevnění v čase existence MPR, s jejími klady i zápory. Osud městského opevnění do značné míry odráží vývojové tendence celé MPR a stav současné památkové péče. Autor také předkládá náměty, jak nakládat s žateckými městskými hradbami v budoucnu.
PhDr. Alica Štefančíková (Galerie Benedikta Rejta v Lounech): Památková péče jak v Čechách, tak i v Lounech - východiska a důsledky
„Nejdůležitější úlohou památkové péče je činnost směřující k tomu, aby staré památky zůstaly zachovány.“ Max Dvořák
I když severočeský rodák Max Dvořák již v roce 1916 ve své knize „Katechismus der Denkmalpfleqe, vydanou Uměleckohistorickým institutem c.k. Centrální komisí pro památkovou péči ve Vídni, pregnantně formuloval hlavní zásady památkové péče jimiž se lze řídit bez jakéhokoli pochybení a rizika i dnes, nelze říci, že bychom dopřáli svému svědomí této úlevy. Památková péče se snažila dlouhá léta odolávat tlaku socializmu pomocí několika málo osobností, které bojovaly za odkaz Maxe Dvořáka a zachování alespoň ojedinělých ukázek slávy zašlých časů příštím generacím, aby jejich věrní žáci dnes zaplakali nad výdělkem. K tomu málu kvalitně rekonstruovaných zámků, měšťanských domů a průmyslových staveb lze dnes jen sem tam přičíst něco dalšího za neúměrně vynaložené náklady, což však zdaleka nedosahuje počtu a významu památek zbouraných nebo zkažených. Zchátralý a přestavbami poničený, přesto dosud zachovalý a k léčbě způsobilý stavební fond, bere definitivně za své. Agresivní a arogantní stavební výroba a bezohledné podnikání ničí i ten zbytek v bezcenné trosky znetvořené kýčem a diletantstvím. Bilance je neutěšená, památková péče umírá, dlouhou a bolestnou smrtí. Jsme svědky její agónie. Nezbývá než, pokud bude dovoleno, postavit jí náhrobek.
Mgr. Veronika Štěpánová (Státní okresní archiv Rakovník): Buškovský statek – Rakovnický zádušní dvůr v Hříškově
Statek, respektive statky, jejichž historií se budu ve svém příspěvku zabývat, se nacházely v Hříškově, obci vzdálené asi 12 kilometrů jihovýchodně od Loun. Stály v prostoru zdejšího areálu bývalého JZD a nesly čp. 1-2. Na místě někdejšího obytného stavení dnes najdeme tzv. Přichystalovu vilu, postavenou roku 1929. Zvláštností hříškovského statku je jeho status, který nebyl jednoznačný. Statek byl užíván jako manský i jako poddanský a setkat se můžeme rovněž s označením „svobodný“. Od roku 1502 patřil – díky fundaci Justýny z Hořešovic – k záduší rakovnického kostela sv. Bartoloměje; a to až do roku 1710, kdy byl zapsán v deskách dvorských jako manský k Pražskému hradu. Zejména „rakovnickému“ období statku se budu ve svém příspěvku věnovat. Zaměřím se na obyvatele statku, na jejich povinnosti vůči záduší sv. Bartoloměje a vůči městu Rakovníku a neopomenu nastínit ani jejich vztahy s poddanými okolních panství. Obyvatele Hříškova do značné míry ovlivňovala roztříštěnost obce, která byla v raném novověku rozdělena až do pěti částí, podřízených různým vrchnostem.
Mgr. Tomáš Velička (FF UK v Praze): Louny v komunikaci s panovníkem a jeho úředníky v době předhusitské
Ve svém referátu usiluji o představení komunikačních kanálů mezi českými králi a jejich úředníky na jedné straně a městem Louny na straně druhé, přičemž hranicí zde bude rok 1419. Pozornost bude věnována chronologickému rozvrstvení těchto kontaktů, formě jejich zlistinění, způsobu dochování relevantních písemných pramenů a v neposlední řadě jejich jazyku. Neboť lounský městský archiv disponuje pro předhusitské poměry poměrně bohatým písemným materiálem, jehož vydavateli byli královští úředníci, bude i jim věnována odpovídající pozornost. Záměrem by mělo být vyhodnocení tohoto vcelku ojedinělého souboru písemností a jejich přínosu pro poznání nejen městského života, ale především jejich dalších přesahů. Mezi těmito prameny totiž nalézáme významné doklady činnosti královských podkomoří z bezprostředně předhusitského období včetně průhledu na jejich zvyšující se pravomoci. Mezi dochovanými písemnostmi nechybí ani dokumenty finanční povahy, které jsou ranými svědky o výši odváděné královské speciální berně. Prostřednictví těchto písemností můžeme výrazněji nahlédnout do fungování královských správních struktur v době druhého zajetí Václava IV. (1402/1403). Závěrem by mělo být podáno alespoň základní srovnání Loun se sousedním Žatcem, Kadaní a Mostem ze zorného úhlu panovnické komunikace s těmito městy.
Bc. Martin Volf (Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech Most): Záchranný archeologický výzkum při rekonstrukci kostela sv. Šimona a Judy v Lenešicích
Rozlehlé návsi v Lenešicích na Lounsku dominuje původně románský kostel sv. Šimona a Judy, který patří mezi nejvýznamnější sakrální stavby v regionu. Jeho havarijní stavebně-statický stav způsobil zřícení části lodě a věže dne 3. července 2008. Díky aktivitám Lenešického okrašlovacího spolku byl připraven projekt rekonstrukce kostela, a ihned začaly stavební práce. Součástí opravy kostela jsou i zemní práce, které vyvolaly potřebu provedení záchranného archeologického výzkumu, který probíhá již třetí sezónu uvnitř i vně kostela. Odkryty byly zásadní situace, které dokládají pravěké a raně středověké osídlení před vznikem sakrální stavby, dále se podařilo na základě archeologických nálezů datovat počátky kostela. Mezi nejnovější objevy patří poznatky o jeho komplikovaném stavebním vývoji ve středověku a novověku.
PhDr. Martin Vostřel (Oblastní muzeum v Lounech): Přeměna Loun 20. století ve světle dobových fotografií
Ve svém příspěvku bych se chtěl zaměřit na změny, kterými Louny prošly od konce 19. století po současnost. Na jedné straně stojí rozšiřování města a výstavba nových podniků, na straně druhé nucené, ale často i nesmyslné bourání památek vysoké kulturní hodnoty. Nejkřiklavější ukázkou byla likvidace Žateckého předměstí, které bylo starší než samotné město a byly zde zastoupeny všechny architektonické slohy od románského až po počátek 20. století. Podobný osud postihl i druhé lounské předměstí, Pražské, na jehož místě vyrostlo několik gigantických budov včetně sekretariátu OV KSČ a velká část zeje dosud prázdnotou jako varovné memento necitlivého chování ke kulturnímu odkazu našich předků.
PhDr. MgA. Josef Záruba-Pfeffermann, Ph.D. (FF UK v Praze): Nástěnné malby z okruhu Slavětínského Mistra ve světle historických oprav a rekonstrukcí
Malby v Dobroměřicích, Radonicích a Slavětíně jako doklad dějin památkové péče
Nástěnné malby ve Slavětíně jsou úzce spjaty se dvěma díly v nejbližším okolí. Jsou to nástěnné malby v Dobroměřicích a zničené nástěnné malby v Radonicích. Do širšího kontextu této skupiny lze klást podle V. Vítovského také nástěnné malby v Židovicích a Bedřichově Světci. Tyto malby jsou patrně dílem jedné regionální tradice, můžeme u tohoto souboru také předpokládat poměrně jednotné slohové vyznění. Nicméně tyto nástěnné malby prošly různými restaurátorskými zásahy a opravami v období 16., 17., 19., 20. a 21. století. Jak tyto zásahy proměnily celkový charakter nástěnných maleb? Jak tato díla prezentovat, zda a do jaké míry provádět jejich rekonstrukci? Nástěnné malby, které zjednodušeně označujeme za dílo Slavětínského Mistra, mají zásadní význam pro další vývoj umění v patnáctém století. Představují umělecký názor regionálních center, na kterých mohla po husitské revoluci stavět lokální centra pozdně gotického umění. Globálně nástin takovéhoto vývoje popsal Pešina v České malbě pozdní gotiky, kde mezi nejstarší články pohusitské tradice zařadil také starší Slavětínský oltář (kol. 1440). Na těchto dílech vyzdvihuje kaligrafické a dekorativní tendence jako znaky pozdně gotického umění. Tyto tendence již byly v tomto typu dekorativní malby již před husitskou revolucí, takže asi nepředstavovaly zcela odlišný umělecký názor od situace v předhusitské době. Významná je také obliba šablonového dekoru ve Slavětíně, která zaznamenala velký rozmach v užitém umění 15 stol.. Rekonstrukce barevných ploch se šablonovým dekorem byla typická pro Maixnerovu plošnou přemalbu. Tuto restauraci sice nelze z hlediska zachování původnosti maleb obhajovat, na druhou stranu přinesla lepší prezentaci středověké architektury jako celku, kde tyto soubory vytvářely důležitou součást barevného členění gotických staveb.
Mgr. Martin Zubík (NPÚ – Územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem): Obnova fasády zámku v Klášterci nad Ohří
Příspěvek si klade za cíl představit cestu k obnově fasády zámku v Klášterci nad Ohří vedoucí od podání žádosti a projednávání akce se zástupci státní památkové péče, přes restaurátorský průzkum fasády, až po vlastní realizaci. Zámek patří k nejvýznamnějším památkám města a zároveň je jednou z velkých pohledových dominant Poohří. Původně renesanční objekt je v současnosti prezentován ve své novogotické podobě. Vlastníkem zámku je město Klášterec nad Ohří, které přistoupilo v roce 2010 ke komplexní opravě degradující fasády. Obnově předcházel průzkum, který odhalil složitá barevná řešení fasády zámku v od dob renesance po dvacáté století.